Zrušení rezervace

Když si někdo něco nenechá vymluvit a přitom je evidentní, že dělá blbost, je to mrzuté. Stačí se podívat na příběh toho otužilce. Všichni mu prý říkali, ať se na ten rekord v tomto počasí vykašle a pokusí se o něj někdy jindy, až třeba bude akorát minus deset, nebo patnáct a on ne.. on měl svoji hlavu a tak si pozval spoustu diváků a mezi nimi prý bylo také nějaké množství divaček, hned kalhoty dolů, košili a kabát pohodil nedbale na břeh a už se na tom břehu Vltavy začal naparovat. Dvacet pod nulou je pro každého dost. Když jsem v tyto dny ráno vstával, první cesta vždy vedla k teploměru. Mám ho na okně ve výši očí a zjistil jsem, že jestli ten postup teplot bude pokračovat, budu si muset k tomu teploměru příště dřepnout, abych vůbec zjistil, kolik tam je. No ale k tomu otužilci. Takže prý chvilku běhal bos po kamenitém břehu, rozcvičoval se a pořád se čelem stavěl k těm divákům za zábradlím, ale hlavě k jisté Zdeňce. Ona ho totiž měla za idol od té doby, kdy si přečetla v novinách, že vytvořil rekord v pobytu ve studené vodě a že přeplaval kanál mezi Anglií a Francií. Vysnívala si tohoto nadchlapa a vůbec řídké prý nebyly její sny se silně erotickým nádechem. Mezi jejími kolegyněmi nebylo vůbec žádným tajemstvím, že se prý k ránu probouzela zpocená a své touhou přeplněné noční vize, jim pak ráno v kanceláři u kafíčka barvitě líčila. Potíž byla jen v tom, že otužilce a pokořitele různých nepochopitelných rekordů znala pouze z novinových obrázků, ale i toto se snažila změnit. Když si pak nedávno přečetla, že její modla se chystá k dalšímu posunutí možností, neváhala ani chvilku. Kdesi sehnala jakési spojení na otužilce a poslala mu pozdravný dopis. V něm vylíčila skoro všechno. Jak tohoto muže obdivuje, jak mu drží palce a co pro ni vlastně všechno znamená, ač by to dosud tušil. Jedním dechem mu pak sdělila, že by byla hrozně ráda, kdyby mohla být u toho jeho nového pokusu a vyjádřila i obavu o něho. Zkrátka. Napsala mu takový dopis, že adresát musel pochopit leccos. Musel vědět, že pokud mu v té ledové Vltavě nenamrzne hlava, je velká naděje, že ten den bude asi mít velmi zajímavé pokračování v některém pražském hotýlku, či penzionu. Otužilec to asi věděl, protože jak jinak si vysvětlit fakt, že jeden ze smíchovských hotýlků měl v recepci rezervaci na pokoj pro dva a tím, kdo objednával nebyl nikdo z těch, kdo dosud nepřeplavali La Manche. Se Zdeňkou byl domluven, že se setkají až u vody a aby věděl, která to vlastně je, bylo dohodnuto, že na něj ze břehu zamává červeným šátkem. Stále ještě běhal po náplavkách a všechny okolo zdravil. Jeho tělo jen hrálo svaly a všem okolo, kdo si toho odvážil všimnout bylo jasné, že tento otužilec nemá přednosti pouze v tom, jak vydrží pobývat v chladné vodě, ale při pohledu, který někomu sklouznul na jeho plavky bylo jasné, že by kdekdo mohl tvrdit i něco o přednostech dalších. Zdeňka byla asi dost odvážná a tak začala divoce mávat smluveným červeným šátkem a otužilec ji hned spatřil a tak se začal naparovat o to víc a už už začal sestupovat k vodě. Posunkem ještě ukázal, že až pak vyleze z vody, měla by na něho Zdeňka počkat tam, kde stojí, že pak přijde a odejdou spolu. Komise, která měla případný rekord uznávat byla tak trochu vyvedena z míry. To víte. Víc, než dvacet pod nulou, chlap jde do vody, vždyť to není jen tak. Hibernatus skočil řeky a udělal první tempa. Z ochozů se ozvaly obdivné výkřiky přítomných žen a uznalé bručení mužů. Otužilec rekord opravdu překonal. Ve vodě vydržel o osm minut víc, než naposledy. Vylezl by možná z vody i dřív, ale nějak prý začal tuhnout. Zkušební komisař to však nevěděl a tak ho ve vodě nechal, aniž by si všimnul, že pohledy plavajícího a ztuhlého plavce jsou už více, než prosebné. Zdeňka u zábradlí už také začínala mít obavy, ale nechtěla prý nic o vytažení z vody vykřiknout, protože na cestu do Prahy vzala i dvě své kolegyně a ono by to pak v jejích očích mohlo vyznít, jako nedočkavost. Otužilce pak vytáhli nějakým podběrákem a uložili na nosítka. Jeho tělesná teplota byla v tu chvíli pouze něco, přes třicet stupňů, ale pořád to ještě bylo o pětapadesát stupňů víc, než měl okolní vzduch. Chlapa na nosítkách hned vláčeli do sanitky a rychle někam ohřát. Zdeňka vytušila, že to dnes určitě nevyjde a ta rezervace v hotýlku bude vniveč. Zaprvé jí nebylo jasné, za jak dlouho její idol ve špitále rozmrazí a za druhé….  viděla, jak s ním na nosítkách běželi kolem ní. Kolikrát už byla v létě na koupališti a přesně tedy ví, jak se na plážích pozná chlap od ženské, i když je i to někdy těžké. Stačí se ale podívat a hned je člověk v obraze. Když na pláži leží chlap, má pod plavkami takový hrbolek, zatímco ženské ten hrbolek nemají. Když však odnášeli toho plavce, hrbolek aby Zdeňka pohledala. Všichni tomu otužilci ten rekord rozmlouvali. Říkali mu, že by si měl počkat na lepší počasí. Jenže. Jako by do dubu mluvil. Nedal si říct a teď to má. Zdeňka měla čas jen ten den. Jindy se musí starat o rodinu a tak místo do hotýlku odjela zpátky domů.  Na velikosti ničeho jí nikdy nezáleželo, ale kde nic není…….

Takový zkušený chlap a jakoby nevěděl, co všechno dokáže studená voda.

Klub věřitelů

Kdo tomu rozumí, ať se mi prosím přihlásí. Já jsem nedávno slyšel v rozhlase, že i když náš stát každoročně zvyšuje svůj dluh, přesto je jeden z nejméně zadlužených států v té Unii, z čehož jasně vyplývá, že pokud by to byla pravda, musí být v tomto spolku státy ještě zadluženější. Dokonce to vypadá na to, že všechny státy Evropské unie mají nějaký dluh a my se můžeme pěkně uklidnit, protože máme ten schodek nižší, než ti ostatní a to se už vůbec nebavíme o všech těch rozvojových zemích, které musí mít dluhů, jako máku, protože se čas od času stane, že se sejde jakýsi Pařížský spolek věřitelů, pokecají spolu a výsledkem bývá nezřídka komuniké, že se tyto dluhy odpouštějí a nic bych za to nedal, že se poskytují půjčky nové a vše jde nanovo. Už v úvodu jsem žádal někoho, aby mi to vysvětlil. Jestli se jedná o klub věřitelů, museli přece někdy někomu půjčit. Když se zároveň dodává, že jde o klub Pařížský, nikdo by za to nic nedal, že do spolku bude určitě patřit i Francie. Těžko totiž doufat, že by si Frantíci do svého města pustili smečku věřitelů a nepatřili mezi ně. Zároveň však ta Francie patří do Evropské unie a tam jsme nejméně zadluženi my, z čehož mi jasně plyne, že země, jejímž hlavním městem je ta Paříž, bude asi zadluženější, než území, které má zase metropoli Prahu… Přemýšlím o tom, škrábu se za uchem, rýpu se v nose, ale pořád mně nenapadá, jak to vlastně vůbec může být. Je to asi vysoká politika a té každý plebejec nemusí rozumět, ale naše babička vždy říkávala, že když si od někoho něco vypůjčím, ať se připravím, že než to vrátím, jsem dlužník. Když to prý nevrátím vůbec, jsem navíc podvodník a kdyby mi prý náhodou ten věřitel dluh odpustil, asi prý po mně něco jiného bude chtít, tak ať si na takové dávám pozor. Do toho spolku věřitelů bude patřit určitě i Amerika. Nedávno zase ale říkali, že ta teď prožívá recesi a sním svůj klobouk, jestli v tomto elitním klubu nebude hrdý Albion, Německo a třeba také Itálie. Tedy země, které dle statistik Unie, čichají v mírnosti zadlužení daleko za námi. Jací to mohou být věřitelé, když jsou sami zadluženi a ať mi konečně někdo řekne, která země světa zadlužená není. Musí ale přece taková být, od koho by si ti všichni půjčovali, když přece je jasné, že si ty dluhy nadělali, jinak by to rádio o tom vůbec nemluvilo. Která země je ta šťastná ? Který stát má tak moudré vedení, že nahospodařilo takový majetek, že je schopno půjčit celému světu. Řeknu vám, to bych se za tím uchem škrábal asi dlouho a taky bych si ten nos pěkně dorýpal, kdybych nepřišel na to, jak si věc zjednodušit. Celou tu otázku, ke které mně vyprovokovala zpráva z rádia, jsem se pokusil učinit prostější. Když totiž chcete pochopit velké věci, zkuste si je přizpůsobit k něčemu, co je vám důvěrně známé. Všichni ti studovaní ekonomové jsou totiž váženi jen proto, neboť věci, jako dluhy, půjčky a hospodaření nazývají honosnými názvy. Já, když vydělám méně, než jsem utratil, jsem na čas v prdeli a musím se hodně otáčet, abych takovou věc zvrátil. Oni by ale řekli, že jsem zvolil příliš nevyváženou fiskální politiku a věc budu muset řešit restrikcí v rozpočtové sféře, neboť by mi hrozila značná nerovnováha poměru příjmů a výdajů, což by skýtalo značné nebezpečí pro další vývoj. Dostal bych možná radu, že bych si měl zajistit zdroje pro úspěšné překlenutí situace, ale ty by měly být použity k prorůstovému opatření, nikoliv k pouhé spotřebě. Já bych si tu mluvu zase přeložil a zjistil bych, že když jsem už tedy prožral, prokouřil a prochlastal celou výplatu a dokonce i o dost víc, měl bych si tedy u někoho, kdo ty prachy má, půjčit a ty peníze bych v žádném případě neměl zase nechat v konzumu, či u Tondy v hospodě, ale měl bych třeba něco koupit, pak to se ziskem prodat, nebo bych měl zalézt do dílny a tam něco kutit tak dlouho, až z toho snažení bude výrobek, který někoho zaujme natolik, že mu ho střelím a smáznu tak ten dluh a kdyby mě taková činnost zaujala, mohl bych to provozovat dál a byl by v tom čert, kdybych postupně nebohatl a nedostával se tak do pozic těch, kteří pak mohou klidně půjčovat těm, kteří to dosud nepochopili a víc než vydělají, prožerou. Byl bych tak v takovém malém Pařížském klubu a to je dobrá společnost. Byl bych bohatý a půjčoval bych, zároveň bych však měl dluhy sám. Půjčil bych pět tisíc Frantovi a sám bych si vypůjčil to samé u Lojzy. Lojzovi by poskytl půjčku pět tisíc Franta a pořád dokola. Úroky by narůstaly a všichni bychom si dobře žili. Co na tom, že na dluh, však jsme zároveň i ti, kdo poskytují půjčky. Nakonec bychom se jednou sešli v hospodě, abychom zapili, co jsme transakcemi vydělali. Povraceli bychom si dluhy a těžko by se nám chápala jedna věc. Na tom stole by bylo pět tisíc, ani o chlup víc. Jak říkám, byli bychom takový malý Pařížský klub věřitelů a to je přece výsadní společnost. Vždyť v tom klubu pravém, jsou rozhodující státy Evropské unie. Nu což, peníze patří do oběhu.

Raději vždy zaklepejte

          Kdo už aspoň jednou seděl na berním úřadě, kam pokorně nesl své peníze a tam ho neurvale požádali o to, ať si počká a se stejným přístupem ho pak vyzvali, aby si sedl tam na tu židli do té a té čekárny, ten bude vědět o čem je tady řeč. Je pravda, že tyto nepříjemné anabáze vždy nechávám na poslední chvíli. Vždycky to jdu platit až v posledním možném termínu a ani nevím, v co doufám. Možná si kdesi v hloubi mysli pohrávám s myšlenkou, že se cosi stane a já platit nebudu muset. Snad sním o rychle schváleném zákoně, který osvobozuje plátce od jejich povinností, třeba si myslím, že se to všechno nějak zvrtne a já se pak budu klidně moci vysmívat těm horlivcům, co tu dávku zacvakali již dávno před mezním termínem a teď se mohou mlátit do hlavy, protože takové peníze jim už nikdo nevrátí. Nakonec se nikdy nic nezvrtne a já musím pěkně jít, do kufříku vzít to přiznání a jelikož je poslední den a já mám nedůvěru nejen k finančákům, ale taky k bankám, jdu to narychlo zaplatit na pokladnu toho úřadu a skoro vždy musím dlouze čekat, neboť přede mnou jsou tam pokaždé mně podobní, kteří si taktéž pohrávali celou tu předešlou dobu s přáními, že by jednou ten stát taky nějak zapomněl, anebo byl konečně vstřícný, což by v konečném důsledku přineslo popsaný kýžený stav. Všechny druhy a snad pouze náznaky veselí a rozšafnosti mně přejdou už před tím domem. Dveře se tam otevírají samy, takže otisk prstů tam nezanecháte. Málokdy jedu do toho třetího patra výtahem, protože je to buď nadlouho, anebo musíte jet ve společnosti dalších a já velmi nerad jen tak mlčím a ani nevím, kam se v takových případech dívat. Taky se mi v tom tichu výtahu stává, že mi neočekávaně zakručí v břiše, což je jev slyšitelný, neovlivnitelný a pokud jedu společně s úředníky této instituce, bojím se, aby nenabyli dojmu, že kručím schválně, čímž je upozorňuji, jak na tom jsem jejich vinou a v důsledku toho, že musím platit ty daně. Něco na tom ale bude, neboť jsem u těch úředníků nikdy žádné zvuky z jejich útrob neslyšel. Když už někomu slyšitelně kručí v břiše, bývá to živnostník, nesoucí státu peníze. Vždyť komu jinému se může obracet žaludek a sukovat střeva, když oni tam sedí v teploučku, zlostně po všech příchozích sekají pohledy a když je čas na oběd, který oni snad mají vymezen od deseti do čtyř, nehne s nimi nic. Zkuste pak zaklepat na nějaké dveře.. vesměs tam mají napsaný příkaz NEKLEPAT a bez zaklepání slušný člověk nevstupuje. Když tam vlezete bez klepání, jste na tom ještě hůř, než když jste přicházeli. Přicházeli jste jako potenciální otrapa a nepřítel, ale teď už nepřítelem rovnou jste. Já raději vždy zaklepám. To dělám vždy od té doby, co jsem přišel před dvaceti lety do kanceláře našeho socialistického podniku, která sousedila s ředitelnou a několik dní předtím jsem tam nebyl. Ředitel tehdy asi ušetřil nějaké peníze a tak si ty dveře nechal obložit takovým tím koženkovým obložením. Jako duchny to vypadalo, však určitě víte, o čem mluvím. Potřeboval jsem nějaký podpis a tak jsem přistoupil ke dveřím a hledal něco tvrdého, na co bych mohl zaklepat. Marně. Obhlížel jsem celé to obložení, jestli tam někdo nějaké místo nezfušoval, ale ne a ne ho najít. Vstoupil jsem tedy s tím, že se případně omluvím, ale ani to jsem nestihl. Všichni jsme v tom podniku věděli, že náš ředitel má nějaké potíže s močovými cestami. Věděli jsme to všichni, protože když on běžel na WC, běžel vždy na poslední chvíli a před dveřmi už vesměs držel v ruce to, čehož prostřednictvím tak mínil učinit. Muselo to být hrozně nutkavé, protože se pendrek zajímal, koho v té své pozici může v chodbičkách před záchody potkat a vesměs také potkal. Vstoupil jsem tedy s těmi lejstry k podpisu a stal jsem se nechtěným svědkem situace, kdy se ten direktor už ani k žádnému sprintu neodhodlával a pro svůj záměr právě používal jakousi velkou skleněnou vázu, kterou měl v tom svém sekretáři a na níž byl štítek s nápisem o ceně pro hrdý kolektiv brigády socialistické práce. Také po mně tehdy švihl pohledem a dodal cosi o tom, ať vypadnu a jak to, že jsem nezaklepal. Jeho příkaz jsem hned poslechl a na otázku už ani neodpověděl. Tuto historku nosím pořád v hlavě a tak, když jdu na ty úřady, opravdu bez klepání nevstupuji a raději si počkám. Dnes jsem přišel zase na finanční úřad a na chodbách byl nějaký zvláštní ruch. Opravují jim tam dveře. Obkládají je tou koženkou. Však víte jakou, jako duchna to vypadá. Vstupte tam pak bez zaklepání. Ne ne, já už to znám.

Žně na Marsu

Když ty noviny čtu dál, zjišťuji, že na mně hledí velký titulek, který mne nutí, abych se na něho zadíval. Jsou to sice již včerejší noviny a jak pravil klasik, nic není staršího, jako ty včerejší, ale tento text je výjimečný. Ten má platit ještě dlouho a dokonce se zatím ani neví, zda bude někdy platit vůbec. Titulek zní : Vědci zkoumají možnosti výsevu obilí na Marsu. Co vás u toho napadne ? Víte, já jsem kluk z vesnice a možná to ani nebude nějak zvláštní s tím mým intelektem, ale přes všechno uvedené vím, že nemá cenu dělat zbytečné věci, protože jsou na hovno. To máte jako s tím, když jeden můj kamarád začal špehovat svoji ženu. Všichni jsme mu to rozmlouvali a on si pořád vedl svou. Podezíral jí z toho, že mu s kýmsi zanáší a k čemu myslíte, že přišel ? No samozřejmě k jakémusi málo slanému a už vůbec ne mastnému poznání, že je zase pravdě blíž, akorát tu pravdu nedrží pevně v ruce. Co to u nich bylo facek, co to bylo ohně na střeše, ale nikdy jí s nikým nechytil, nikdy nikoho neměl ve skříni a kolik nervů ho to všechno stálo. Jak říkám, zbytečné věci jsou zbytečné. Stejně je na tom i ten pekař, který každoročně protestuje proti tomu letnímu času. Co ten už utratil sil a peněz… i do Senátu se chtěl dostat, ale letní čas tady máme s železnou pravidelností zas a stále. On si na tom negativním totiž neuměl najít tu trochu pozitiv, které vždycky všechno má, protože se přece říká, že na všem špatném je vždy i špetka dobrého. Tak tenhle pekař by už měl přestat vykřikovat, protože s tím stejně nic neudělá a měl by být rád alespoň za jedno. Měl by té hodiny, o kterou je nucen dřív vstávat, využít třeba k tomu, že bude mít oproti jiným, kterým je změna času buřt, rohlíky upečené jako první. Jsou i jiné zbytečné věci, jako třeba dívat se na nedělní televizní debaty, které nikdy nic nezmění na tom, že si ti nahoře vždy udělají všechno tak, jak chtějí oni a proto je lepší se vždy po obědě raději natáhnout a ty tlachy neposlouchat, ledaže byste toužili po vředech v žaludku.

Teď si ale představte, že se někdo- a jsou to prý vědci- zabývá takovou myšlenkou, jako je pěstování obilí na Marsu.. a to i přesto, že se v létě vážně uvažovalo ( a kdoví, zda se tak i neučinilo) o tom, že se přebytky obilí ze Země, budou pálit v elektrárnách. Pokud by se ta myšlenka těm vědcům opravdu podařila realizovat, chtěl bych tedy vědět, jak by se to všechno dělalo. Jak už jsem řekl, jsem kluk z vesnice a tak přesně vím, jak se to s tím obilím dělá u nás. Nejsem ani vědec, ani Marťan, takže nemohu předjímat, jak to mají vymyšleno oni, ale u nás se pěkně muselo jet do pole a pozemek připravit. Musel se na podzim poorat, na jaře srovnat zavláčením, pak přijely traktory se secími stroji a pole se muselo ještě zahladit deskami, někdy zaválet. Kolikrát se pak porost ještě musel postříkat proti chorobám a už byly žně. Chlapi sedli do kombajnů a vyjeli. Však o tom byl v televizi i seriál, ta Plechová kavalérie. Teď uvažte, že z nějakého kosmodromu musí vyletět plechová kavalérie raket, která veze vesmírné traktoristy s pluhy, pak taky secí stroje, nesmí se zapomenout na osivo a taky herbicidy. Běda takové výpravě, která by na zemi nechala brány a válce a co je hlavní, musí vzít kombajny a taky kombajnéry. Dobré by také bylo, kdyby se nezapomnělo na pivo. Pamatuji si, že kombajnéři byli vždycky pěkně vyprahlí a pivo v nich jenom zasyčelo. Nevím sice, jaká teplota bývá o žních na Marsu, ale tito chlapi se k pivu chovají stejně za jakéhokoliv ročního období. A jakpak to bude s dopravou toho obilí do sýpek ? To musí mít páni vědci pěkné dilema. Postavit sila rovnou na Marsu, anebo úrodu vozit na Zemi. Kdyby zvolili tu druhou možnost, museli by zajistit, aby byly rakety dobře utěsněny, protože zrno je hrozná potvora. Rádo se sype a každý si vzpomene na heslo, které se tady kdysi razilo- Ani zrno nazmar – se přece říkalo a traktorista, za nímž zůstávala zlatavá cestička si to pak pěkně slíznul. Ještě by byla možnost zrní na Marsu zrovna od kombajnu pytlovat, ale to by předpokládalo více pracovníků, takže i více piva a mnohem větší potřeba ubytoven. Kdyby se však i toto všechno zvládlo, některý vědec by asi navrhnul, že by se na té planetě mohla postavit pekárna. To proto, aby se všechno sklizené obilí nemuselo odvážet dolů. Tam by byla šance pro toho nespokojeného pekaře, protože pochybuji, že by byl v nejbližší době na Marsu zaveden ten zpropadený letní čas.

Dívám se tak na ten článek a netroufnu si tvrdit, že by mně u něho nenapadala otázka, k čemu takové vědce vlastně máme. Jakoby nestačilo, že naši vědci již otevřeli svoji stanici v Antarktidě. Neříkám, oni kolikrát na něco potřebného přijdou, ale to, nad čím uvažují právě teď mně strašně vemlouvavě asociuje jednu dávnou chvíli, kdy jsme v kanceláři byli čtyři a bylo tam práce pro jednoho. Jednou tam jeden z nás prohlásil, že kdyby bylo všechno jak má být, musel by někdo vzít bič a všechny nás tam odtud vypráskat.

Kakaový ministr

Venku je teď zima jak sviňa a tak je někdy lepší zalézt a moc ani nevylézat. Co pak zbývá krom toho, že se taky můžete sebrat a jít někam ke skleničce přemýšlet a splétat plány do nejbližší a i vzdálenější budoucnosti ? Vezmete noviny a k tomu si ještě zapnete televizi. No to je pak proud informací, který se na vás z obou těchto médií valí. Na přeskáčku sledujete co říká televize a to jste už byli začteni do článku, který na vás civí ze stránky, na kterou jste před chvílí obrátili. Mladá fronta zavedla jakousi tradici. Už druhý leden přišla se skandálním odhalením. Loni to byl premiérův byt a otázka, kde na něho vzal, což skončilo tak, že ten premiér je teď pucflkem jakéhosi advokáta a letošní leden si zase vzali na paškál jednoho poslance, který už snad byl v životě vším, jenom ne ničím mimo voleného zástupce lidu. Vlastně ano. Byl i překážkovým běžcem a dotáhl to tak daleko, že byl i v širší nominaci. Deník, který si vytkl za cíl, každý první měsíc v roce vyprovodit ze scény jednoho politika teď napsal, že poslanec Kraus, zajel jako turista do Ghany, aby tam jen tak mimochodem podepsal smlouvu na nákup fabriky na kakao. Zajel tam s kamarádem a v průběhu dlouhé cesty mu špitl, že tu půlmiliardu sežene, protože to není žádná zvláštní částka. Jsou přece státní zakázky a to by ten spolucestující čuměl, jaké prachy dovedou pustit tací, co chtějí stavět silnice, anebo chtějí dodat něco vojákům. Smlouvu pak s černochy podepisovali s takovou euforií, že poslanec ani nevěděl, jak se má podepsat. Zachránili to sami ti, kteří chtěli kakaovou továrnu prodávat tím, když mu řekli, ať napíše direktor, protože se z toho stejně nikdy střílet nebude, smlouva bude i tak platná a hlavní je, aby už konečně došly ty prachy. To si uvědomoval i bývalý atlet a tak po návratu začal plnit všechno, co bylo v Africe domluveno. Přes sporožiro své matky, kde byl měsíční pohyb maximálně v částkách, které jsou rovny platbě novin, televize, plynu a elektriky, poslal pěkně zálohu v dolarech a už se viděl, jak zahrne tuzemský trh kvalitním kakaem z jižní části afrického rohu. Jenže ouvej. Ze státní zakázkou se to muselo nějak zašmodrchat, prachy se nesehnaly. Ono to už asi nebude ani tak jednoduché s těmi výběrovými řízeními. Jo, to bývaly doby, kdy tendr na stavbu dálnice vyhrála firma, která v inventáři nevlastnila ani krumpáč…a kdy Mladá fronta Dnes ještě neměla zaveden ten svůj lednový plezír….Poslanci Krausovi věc nějak nevyšla a tak se raději nechal nominovat na první místo kandidátky v kraji Liberec a rozhodl se, že když to tak dopadlo, bude se raději starat zase o to, co je mu vlastní, tedy o blaho lidu, který jej už dvacet let stále a pořád volí. Akorát to kvalitní kakao mu nezařídí, ale což. Už o tom ani nebudeme mluvit, co bylo, to bylo a basta. Ghana je však prý teď pěkně naštvaná. Noviny, které si každý leden na někoho vzpomenou a ten pak aby v advokátní kanceláři ometal pavučiny, si klidně vezmou do huby tuto zemi a napíšou to tak, jakoby tam byli nějací nazdárci, kteří prodávají fabriku na kakaové boby a ani si nezjistí, kdo to bude kupovat, se však nezamyslily nad jednou věcí; jen aby to celé neodskákali fotbalisté. Vždyť zkuste hádat, koho nám mimo jiných nalosovali do základní skupiny……Příštím ministrem sportu by měl být Kraus.

Nové nadechnutí

   V poslední době jsem málo psal. To víte, byly ty Vánoce, pak zas ten Silvestr a když se tak ťukalo těmi skleničkami, zadíval jsem se tak za sebe a zjistil jsem, že to mé psaní asi nebude mít velkého smyslu. Doba je rychlá, je potřeba dělat, aby si člověk urval nějaký ten kus chleba, který pak normálně sežere a zas nanovo. Když jsem se tedy už za sebe zadíval a řek´si, že  v tom blogování pokračovat nebudu, přiznal jsem to jednomu kamarádovi, který o tomto mém psaní určitě nic neví a jak jsem byl překvapen, když tento na mně vybalil spousty úseků z tohoto blogu a pak řekl, že jestli s tím přestanu, naseru prý moc lidí. V celém tom překvapení, že právě on na tyto řádky chodí a lehce mně v nich poznal jsem se ani nezamyslel nad tím, že svým ukončením psaní naseru tak akorát jeho, ale protože jsme si v tu časně novoroční noc ještě několikrát přiťukli a on pořád naléhal na změnu mého rozhodnutí, nakonec jsem mu to přece jen slíbil, protože on vyhrožoval, že všude řekne, kdo ten blog psal a jestli prý to udělám, začne všude oznamovat, že se mi od teď může říkat Děkabrista. To bych ale moc nechtěl. Děkabristou jsem nazval proto, neboť jsem tenkrát ten blog zakládal a nic jiného, než toto pojmenování mne nenapadlo. Počítač po mně chtěl rychle zadat jméno a já tápal, ale čas na tápání moc nebyl. Napsal jsem Děkabrista a pak jsem toho hned litoval. Proč vlastně tento název …? Vždyť Děkabristé byli carští důstojníci a taky revolucionáři. To já ani jedno nejsem, ale být bych chtěl. U nás se však ani ve střednědobém horizontu k revoluci nechystá a důstojníkem být ani nemohu, protože jsem svého času dostal modrou. Své jméno jsem tam však už tehdy napsal a tak jsem musel hledat jiné důvody, abych svoje pojmenování obhájil. Když ne před ostatními, tedy aspoň sám před sebou. Narodil jsem se v prosinci- napadlo mně. Můžu tedy, alespoň z tohoto pohledu, být klidně Děkabristou, když už jím jsem. Při tom silvestrovsko-novoročním ohlédnutí dozadu, jsem však zjistil a kamarádovi jsem i slíbil, že psát budu dál. Sice jsem ještě nevěděl o čem, ale pak mně něco napadlo. Budu psát o všem a nejen o tom, co jsem sám prožil. Když se totiž v poslední době podívám do novin, či do televize, zjistím, že dnes se každý vyjadřuje ke všemu a zhodnotím-li některé z těchto úvah, musím ač nechci, vzpomenout na jednoho svého kolegu, který příliš neuznával přítomnost jednoho mladého náměstka, kterého nám do socialistického podniku tehdy nějakým příkazem dosadili. Když tento náměstek někdy promluvil k věci, můj nebohý pan kolega jeho čin komentoval přede všemi slovy, „že tady do toho mluví každý, kdo má díru do prdele…“ Tímto neslušným, avšak trefným konstatování můj pan kolega vystihl stav, který tehdy cítil. Pak ale zemřel a já toho lituji. Jak by dnes tento můj spolupracovník zhodnotil situaci, kterou všichni prožíváme ? Pokud by ji však posoudil stejnými slovy, otvírá se přece prostor i pro ostatní. Každý přece může komentovat všechno a k tomu mu stačí jediná kvalifikace. Mít ten předmětný otvor. Nechci, aby se kdokoli zaobíral jemnými nuancemi anatomie kteréhokoliv, natož mého těla. Jelikož jsem s tím však začal sám, musím věc pro jednou a navždy uvést na pravou míru a pak o tom již nikdy nemluvit. I já mám díru do prdele, proto od teď budu na těchto stránkách komentovat i dění, které se mně zdánlivě netýká. Budu činit vlastní soudy o všem, co jsem slyšel. O politice, o vládě, o sportu, o televizi, o kultuře. S mými soudy nemusí téměř nikdo souhlasit, ale ať mně na ně nikdo nebere právo. Budou to komentáře člověka, který se nazval Děkabristou. Až nyní přicházím tomuto svému pojmenování na chuť a slibuji, že jeho význam už nebude spatřován pouze v tom, ve kterém měsíci jsem spatřil světlo světa. Budu věren i jiným významům tohoto slova a jsem moc zvědav, jestli za své názory nedopadnu, jako ti Děkabristé praví. Komentovat události však budu. Podívám-li se na stránky novin, do televize, či na ulici, ke komentování událostí a problémů se kterými žijeme stačí jediná kvalifikace- mít díru tam, kde má být…..takže se nadechuji a už brzy začnu cedit přes tyto stránky všechny své soudy, které si mnozí za rámeček opravdu nevystaví.